Dysplazie kyčelních kloubů (DKK)

Jak pes končetinu zatěžuje, hlavice femuru je progresivně vytlačována ven z acetabula. Kloubní pouzdro a vaz se postupně stále více natahuje a míra vytlačení hlavice je stále vyšší. Acetabulum je tímto abnormálním pohybem výrazně deformováno, objevují se mikrofraktury, způsobující další bolest a kulhání. Fyziologickou odpovědí kloubu na laxitu a abnormální pohyb je fibróza (ztluštění) kloubního pouzdra a tvorba nové kosti (osteofytů) na okraji acetabula a krčku kosti stehenní. Toto jsou charakteristické příznaky degenerativního onemocnění kloubů neboli artrózy (osteoartrózy). Doprovodným jevem je opotřebení a degenerace kloubní chrupavky. Poškození chrupavky je výsledkem jednak abnormálního mechanického zatížení a dále enzymatických procesů, které se v zaníceném kloubu odehrávají. Zvýšené uvolňování lytických enzymů při zánětu vede k omezení syntézy stavebních prvků chrupavky z glykosaminoglykanů a hyaluronátu. Chrupavka se ztenčuje a ztrácí svou mechanickou odolnost - dále se tedy zvyšuje její náchylnost k poškození. Mění se také kvalita kloubní tekutiny a její schopnost zvlhčovat povrch a vyživovat chrupavku.

Zatímco mnoho o DKK zatím neznáme, jedno je jisté. Je to geneticky přenášené onemocnění.

Komplikujícím prvkem je fakt, že výsledný vývoj kyčelního kloubu určuje mnoho různých genů. DKK tedy není něco, čím pes náhle onemocní v průběhu života, je buď od narození predisponován, nebo není. Bez genů, které tuto nemoc přenáší, tato nemoc nevznikne. Genů, které ovlivňují vývoj kyčelního kloubu je celá řada. Každý gen v buňce (mimo buňky pohlavní) má dvě kopie. Pokud situaci výrazně zjednodušíme, můžeme říci, že existují genové varianty pro normální vývoj kyčelního kloubu a varianty pro vznik dysplazie. Výsledný vývoj kloubu tedy závisí na tom, kolik „dobrých“ variant a kolik „špatných“ variant všech genů, které se na něm podílejí, získá jedinec od svých rodičů. Výsledek není tak přímočarý, protože geny se ještě vzájemně ovlivňují, některé mají pro vývoj kyčlí větší význam a jiné menší, nicméně pro zjednodušení následující příklad stačí:
Rodič postižený dysplazií kyčelního kloubu má v deseti genech, které vývoj kyčlí ovlivňují. třináct špatných variant a sedm dobrých (každý gen má dvě kopie - 10+10=20). Druhý rodič má taktéž kyčle dysplastické (má převahu špatných variant -mjedenáct a menšinu dobrých, tedy devět). Každý rodič předá potomkovi polovinu svých variant. Pokud předá první rodič potomkovi osm špatných variant a dvě dobré a druhý rodič sedm špatných a tři dobré, získáme kombinaci patnácti špatných a pěti dobrých variant a tedy jedince nemocného. Může ale vzniknout i situace, kdy první rodič předá sedm dobrých a tři špatné varianty a druhý rodič šest dobrých a čtyři špatné a potomek má třináct dobrých a sedm špatných variant a je zdravý (převahu získaly „zdravé“ genové varianty). 
Tento hrubě zjednodušený příklad poukazuje na fakt, že i jedinci postižení DKK, mohou mít zdravého potomka a naopak fenotypově zdraví jedinci mohou mít potomka nemocného. Genotyp je genová výbava jedince a fenotyp je výsledný projev těmito geny kódované vlastnosti. Z uvedeného vyplývá, že jedinci fenotypově zdraví produkují převážně zdravé potomstvo, nicméně ve svém genotypu mohou mít i genové varianty „špatné“, které se přenáší na další generace. Cílem selektivního připouštění zdravých jedinců je postupně eliminovat špatné genové varianty z chovu. Protože genů ovlivňujících vývoj kyčlí není samozřejmě pouze deset, ale celá řada, úplné odstranění špatných variant z genotypu psa není reálné. Naší snahou by mělo být připouštět do chovu pouze jedince fenotypově zdravé a minimalizovat riziko narození nemocného potomka při kombinaci špatných genových variant u fenotypově zdravých rodičů.
Narozený pes je tedy geneticky predisponován pro vývoj normálního kyčelního kloubu či vzniku DKK. Při narození však jedince normálního od nemocného nerozeznáme. DKK je onemocnění dědičné a vývojové, nikoliv však vrozené. Přesnost diagnózy se proto zvyšuje s věkem na 90 - 95% ve stáří dvou let. Časné hodnocení však může být provedeno již ve čtyřech až pěti měsících.

DKK je velmi rozšířené onemocnění, postihující hlavně velká a obří plemena psů. Existuje velmi silná genetická vazba vzniku DKK mezi postiženými rodiči a jejich potomstvem. K rozvoji a závažnosti onemocnění přispívá řada dalších faktorů, jako např. výživa a pohybová aktivita.

Následkem DKK, tedy laxity (volnosti) kyčelního kloubu, je rozvoj artrózy a degenerace tohoto kloubu. Chirurgická a medikamentózní terapie je zaměřena na prevenci a léčbu artrózy, která se v kloubu vyvíjí. Nejlepší prevencí výskytu DKK je pečlivá selekce plemenných psů pro další chov daného plemene cestou certifikace před jejich připuštěním do chovu.