Nácvik předvedení kavalíra

Bohužel, stejně jako každá lidská činnost, i předvádění psů na výstavách se u některých majitelů zvrhlo v mánii uspět za každou cenu, a to i za takovou, která jejich psa fyzicky a psychicky poškozuje. Jsou to nejrůznější úpravy a nepovolené vylepšování psího zevnějšku a předvádění psa na vysoce drženém vodítku, které jej sice přinutí mít elegantně zdviženou hlavu, ale při bližší kontrole zjistíte, že se pes při chůzi nedotýká předníma nohama země...

FCI (mezinárodní kynologická federace) vydala pro takové případy zcela jasný předpis, který říká:

„Je stále obvyklejší, že psi jsou v postoji i v pohybu v kruhu předváděni na vzhůru drženém vodítku a s těsným obojkem. Toto není v souladu s podporou pohody psa a navíc je tím tlumen správný pohyb a není možno dosáhnout přirozeného, pro plemeno specifického pohybu.

Pes by měl být předváděn na volném vodítku, přirozeným způsobem ve správném a pro plemeno typickém pohybu. Tahání psa za krk, resp. ocas je zakázáno.

Vystavovatel, který nedodržuje obvyklá pravidla pro předvádění psa, by měl kruh opustit. Ačkoli se nejedná o přímé ovlivnění zdraví nebo chování psa, má rozhodčí právo psa neposoudit nebo jej ohodnotit nižší známkou."

Z toho jasně vyplývá, že nácvik volného předvedení je nezbytný a pokud chcete na výstavě uspět, je nutné kavalíra předem dobře připravit. Proto, aby byl trénink něco platný, byste měli dodržet několik základních pravidel.

1. Cvičit s dobře vyvenčeným a vyběhaným psem z počátku na klidném místě. Později, kdy už pes rozumí vašim povelům, můžete zkusit trénovat např. na nádraží nebo na rušné ulici a vyzkoušet naučené dovednosti i v přítomnosti cizích psů.
2. Pro nácvik používáte vždy stejné výstavní vodítko, které vám i kavalírovi vyhovuje a pamlsky, za které by dal pes život. Místa tréninku měníte a nikdy necvičíte najednou víc jak 10 - 15 minut.
3. Výstavní předvedení je především elegantní klus a hezký postoj na zemi a na stolku. Pes si musí nechat zkontrolovat zuby a prohmatat tělo a to zpočátku od vlastního pána a posléze od cizího člověka.
4. Kavalír by se měl na vás plně soustředit, neměl by řešit okolní osoby, zvuky, psy apod.

Pro trénink výstavního chování je výborně využitelný tzv. „Rozhovor z pěti slov“, kterému kavalír za pomoci atraktivního pamlsku velmi rychle porozumí.

1. „Chci práci“, říká pes pohledem upřeným na pána.
2. „Tady práci máš“, říká pán tím, že dá povel k nějakému        chování, třeba k postoji. 
3. „Pracuju“, říká pes tím, že chování vykoná. 
4. „Děláš to správně“, říká pán tím, že vydá signál o správně    provedeném chování; třeba to může být slovo „hodný“.
5. „A teď to spolu oslavíme“, pán dá kavalírovi pamlsek a on  jej sní.

Po té, co pes zbaští odměnu, dá znovu svému člověku najevo, že chce nějakou práci a celý dialog běží od začátku.

Aby tento rozhovor mezi psem a jeho pánem fungoval, musí se ho oba nejprve naučit, domluvit si potřebná slova. Celé učení tohoto rozhovoru se začíná tvořit od konce, tedy od odměny. Pokud máte fungující odměnu, pak má smysl vydávat před ní signál, nějaký zvuk, popřípadě slovo. Pokud psovi řeknete „hodný“ a hned na to mu dáte pamlsek, získá pro něj po několika opakováních tohle jediné slovo význam - dostaneš odměnu. A pokud pes v tomto okamžiku dělal nějakou činnost, pravděpodobně ji hned ukončí a půjde si pro odměnu, aby se po jejím polknutí hned vrátil k předchozí úspěšné práci. Právě tou činností, svým chováním, si totiž ze svého pohledu tu odměnu vydělal - „vždyť přitom zaznělo slovo hodný“. „Hodný“ tak postupně získává význam - dostaneš odměnu, protože jsi udělal úspěšné chování.

Nejčastější chyby, které trenéři v tomto dialogu dělávají, jsou následující:

1) Vůbec nedávají psovi čas vyjádřit, že chce pracovat (a tím zahájit rozhovor), ale dávají mu novou práci už ve chvíli, kdy ještě žere pamlsek z předchozí odměny a nesoustředí se na ně. Takový pes pak ale velkou část povelů prostě přeslechne, trénink je stále méně úspěšný a jak pes, tak i pán jsou za chvíli psychicky vyčerpaní. Po pár minutách takového nedorozumění přestává pes spolupracovat.

2) Nemají žádné odměňující slovo nebo gesto, resp. neuvědomují si ho a neumějí s ním pracovat. Klasická věta takového člověka bývá: „Já nic neříkám, já rovnou odměňuji a stačí to.“ Jenže oni ve skutečnosti signál mají, a tím je pohyb ruky do kapsy s pamlsky. Průvodním jevem je pak to, že pes přeruší svou práci (např. výstavní postoj), jakmile si majitel do kapsy sáhne. Navíc neustále sleduje kapsu či ruku s pamlskem a není ochoten se k člověku otočit zády nebo se jen dívat při běhu před sebe.

3) Trvají na provedení cviku za každou cenu a tím pádem ho dělají pod tlakem a ne za odměnu. Typickou větou bývá: „Však on ví, co po něm chci, tak ať to udělá. Dostane za to piškot, tak ať si nevymýšlí." Pokud ale pes pracuje pod psychickým tlakem a ne v dobrovolném modu a snaze po odměně, spousta dalších principů z pozitivního tréninku přestává fungovat. Pes přestává aktivně nabízet chování, ztrácí zájem o výsledek, začíná brzdit, začichává se a paradoxně tlak „aby makal“ vede k tomu, že pracovat přestává.

4) Pes je odměňován ve skutečnosti za něco jiného, než si trenér myslí. Například majitel kavalíra odměňuje ze svého pohledu za hezký výstavní postoj s váhou na předních nohách a pohledem upřeným vpřed, zatímco pes tak ve skutečnosti zastrašuje jiného psa nebo dokonce rozhodčího. Následnou odměnou mu vystavovatel potvrdí, že něco takového po něm chce a později se diví, že původně klidný pes začal najednou na výstavách vrčet na okolní psy nebo lidi.

Teorii máte za sebou, tak můžete zkusit praktické cvičení. Navléknete kavalírovi výstavní vodítko a hned mu dáte pamlsek, aby věděl, že to teď bude všechno za odměnu.

Dáte povel, třeba „jdeme!“ A rozejdete se rychlou chůzí. Pes se většinou rozeběhne s vámi a vy po několika metrech, dřív, než ho to přestane bavit, řeknete „hodný“ a ZA CHŮZE mu dáte drobný pamlsek. Zastavíte, necháte kavalírka dojíst, počkáte, až se na vás zase podívá a celý cvik zopakujete. Pokud se mu nechce vás následovat, otočíte se k němu čelem a začnete před ním couvat. Takhle se učí požadovanému pohybu především štěňata. Když už vás pejsek s chutí následuje, můžete se vrátit ke klasickému vedení vedle své levé nohy. Pomalu prodlužujete chůzi bez odměny, pohybujete se v kruhu proti směru hodinových ručiček a občas se opět vrátíte k odměňování po pár metrech, aby to celé bylo pro psa zajímavé a aby neměl pocit, že ten pamlsek už snad ani nedostane.

Postoj je výhodné napřed naučit na stolku nebo na nějaké lavičce, vyvýšené zídce, prostě na čemkoliv bezpečném, co se psu nezbortí pod nohama. Máte k němu blíž a můžete snadno korigovat jednotlivé fáze cvičení. Pravou rukou mu nabídnete  pamlsek, levou mu pozvednete zadeček, a i když ten „postoj“ není zdaleka ideální, chválíte ho a necháváte jej odkusovat drobná sousta třeba z plátku sušeného masa. Postupně přestáváte držet zadní polovinu psího těla a navádíte psa k postoji prázdnou dlaní. Ovšem každý, i malý úspěch okamžitě pochválíte a odměníte. Pokud se kavalírkovi na stolku nelíbí, vyberete nějakou opravdu nizoučkou zídku nebo bedničku, kde se nebude bát a postupně ho přivykáte na vyšší místa. V okamžiku, kdy pes rozumí povelu „postoj“, můžete stejný cvik zopakovat i na zemi.

Volné a radostné předvedení psa na výstavě je základ, protože pouze dobře připravený pes je v tomto prostředí klidný a spokojený a tedy i úspěšný. Je přímo vaší „svatou povinností“ před prvním vstupem do výstavního kruhu kavalíra naučit všechno, co po něm budete chtít. Jen tak si oba svoji první výstavu báječně užijete.

V článku byly popsány metody trenéra zvířat RNDr. Františka Šusty (www.treninkjerozhovor.cz).